historie

Byla středa 1. září 1999 a 32 vylekaných primánků stanulo před tou strašlivou modrozelenou rozpadající se boudou nesoucí název Gymnázium a obchodní akademie Stříbro, odteďka pro nás už jenom Gympl. Před dveřmi výše zmíněného ústavu nás již netrpělivě očekávala naše malá, milá (ehm…) paní profesorka Ivana Kubíčková ve své bílé jupce a natužené helmě černého chemlonu místo vlasů.Netrpělivě jsme za ní cupitali do druhého patra, kde se nám začal odvíjet, mnohdy fantastický, příběh malého gymnazisty.

A jak stojí ve všech nezáživných ročenkových příspěvcích primánků, i my jsme ve škole „bloudili, jako by tam někde byl bludný kořen“ a „neustále si pletli poschodí“, až jsme se s školou i dráby profesory sžili a oni nás začali respektovat a uvědomili si, kdo že je o hodinách ve třídě pánem. No zajisté, že my!!! A kdo nás učil? Tak například Kubíčková, Deredimos, Kadlecová, Mašková, Čechová, Soutnerová a celá další řada výkvětu pedagogického sboru.

Na obědy jsme byli výše zmíněnými dráby voděni, prý aby se nám dostalo kázně. Jako malí a hloupí primánci jsme i uboze a pokradmo předbíhali mezi sextány a oktavány ve frontě na obědy (mimochodem, ještě v té době panoval systém lístečků a ne kartičky) a ještě nám nedocházelo, že stačí třeba jen jít do předu a stoupnout si tam, kam se nám zachce (dozor nedozor).

Tak jsme žili celé září, říjen i listopad, dokud nezačalo přituhovat. Jak teploty venku, které nezadržitelně klesali (stejně jako naše úroveň studia), tak i laskavost a vstřícnost učitelů (ale my za to pochopitelně nemohli). Jediným spásným ostrovem byla vidina blížících se Vánoc, se kterými přicházely už však první pokusy učitelů o to, vydolovat něco z naší kůry mozkové. Nepodařilo se mi do teď pochopit, o co se vůbec snažili (na podzim se přeci medvědi ukládají k zimnímu spánku), odůvodňovali to tak, že si potřebují napsat nějakou „prověrčičku“ a rozdat nějaké „známčičky“, respektive „pětičky“.

Na Vánoce se k nám z velké dálavy vrátila Tamarka. Ta na přeskáčku studovala i v Petrohradě a nejspíš utekla před tamějším horkem do teplejších končin. Nebo neměli na kožich proti ruským mrazům. Tak jako tak nás poctila svojí přítomností na naší první vánoční besídce. Tu zorganizovaly Verůš a Markét, která dokonce zapískala na svou krásnou příčnou flétničku „Tři čuníci jdou“. Opravdu obrovský kulturní zážitek, ze kterého jsem byl po zbytek dne v transu. To ale odbíhám. Dárky jsme dostali všichni, včetně naší milé paní třídní. Ta měla z obrázku motýlů a modrozlaté vázy opravdu velikou radost J. Ale proti gustu žádný dišputát. A zazvonil zvonec a my se rozběhli do svých vyhřátých domovů, kde na nás čekala hora vánočního cukroví a taky trochu klidu od té strašné školy.

Zdárně jsme přežili Štědrý večer i Silvestr (kdy celý svět oslavoval Vozejkovo narozeniny, jenom o tom nevěděl), a začátkem ledna jsem se ve více méně plném stavu sešli opět v naší milované matičce třídě (kam na nás dveřmi ze svého kabinetu vylítla češtinářka, co že to děláme nebo neděláme za kravál). Jestliže v listopadu přituhovalo, tak po vánoční oblevě mrzlo až praštilo. Učitelé už nebyli tak mírní jak slibovali a my jsme vysílení věčným zkoušením museli nějak nabít energii. Jedním z vhodných východisek se zdál mokrý záchodový papír na stropech pánských toalet. Zábava to jistě zcela neškodná, podle pedagogů však nevhodná, takže se mohlo stát, že „v případě potřeby záchodový papír nenajdete, a budete se utírat prstíčkem!“ Fůůj.

I tenhle maratón za dobrými známkami na vysvědčení (seč by na nás dopadli nejen výhružky rodičů) jsme však obstáli. A kdo byl bezkonkurenčně nejlepší vítěz, ten největší šprt a šplhoun, který měl samé, ale samé jedničky? Překvapivá odpověď. Verůůůůš.

A potom se všichni rozletěli na hory nebo do postelí (naše milovaná chřipková epidemie opravdu nezklamala), kde se oddávali slastné bezstarosti, kdy už do května nemusí nic dělat a pak se uvidí.

V této době se ale také začal formovat třída jako celek, kdy vrána k vráně sedala a rovného si hledala. A tak někdy v druhém pololetí rozbouřil klidné vody třídy vznik dvou spolků. Tím prvním byl spolek uctívačů Velkého Čonga, jinak zvaný Orální veverka. Organizace to byla téměř jednotná, v jejím čele stál Velký Čongo Jiří po boku Jáchyma, Joskara, Stockyho, Matana, Zipa (tak si tenkrát říkali), Kuby Zemana a Hardy, který vytvořil speciální odnož Orální veverky pro Slovensko nesoucí název Orálný drevokocúr.

Současně s tímto spolkem vznikl SOČ, neboli Spolek Ochránců Čikoly. Přízvisko Čikola patřilo Báře Kalistů, vzniklo ze slova gigolo a představovalo oteklé prase spářené z mužem a ženou dohromady. Původcem této „honosné“ přezdívky je pravděpodobně Jakub Zeman nebo Stanislav Šimek. K Bářině nelibosti se ujala AŽ moc pevně a vydržela AŽ do kvarty. O přezdívkách ale později. Do druhého klanu třídy patřila Markét, Barůš, Verůš, Tamar, Anetka, …

Dalším uskupením byli Charakterky, tedy Jana, Katka, Zuzka Dlhá a Pája Králíků. K nim volně připadala Terez. Poslední významnou částí třídy byla Barča Lindů, Andy (Vozejkem nazývaná Homo kobylis), Alča Peců a Lucí.

Naše poklidné proflákávání se primou narušila až v dubnu vidina paní profesorky Soutnerové. Ta přišla s návrhem hrát divadlo pro děti ze školky a mě to všechno spadlo na hrb. Tak jsme nakopírovali texty perníkové chaloupky a už se zkoušelo, už se jelo. Holky výtvarnice nám domeček vytvořily z kartonu, celé divadlo mělo premiéru na Den dětí. Kromě toho jsme pro pinďata měli připravené soutěže o perníčky a malé dárečky. Jeníčka hrál Matěj, Mařenku Anetka, ježidědka Michal, ježibabku Katka, tátu Jarda, selku Jana a vypravěč byla Terez.

Další akcí byl majáles. Návrh naší milované třídní jít za Pipi punčochy byl přijat opravdu se všeobecným nadšením. Nic lepšího jsme ale nevymysleli, a tak se ještě v den Majálesu připevňovaly na hlavy vlasy z koudele. Všichni si vehementně malovali pihy a strojily se do šatiček (I kluci!!). Do soutěže o krále majálesu jsme poustoupili s Verůš a trapčili jsme na valníku mezi břízkami, profesorem Klečkou, moderátory a zbytkem soutěžících (kteří se tam kvůli mému bývalému objemu téměř nevešli J). Do boje o nejlepší masku postoupil Peťan s Barůůš Kaněrů. Neúspěšně. Učitelé šli za pastelky Koh-i-Noor.

Školní výlet je záležitost neodmyslitelně spjatá nejen s uvolněním mravů a dobrého vychování socialistické mládeže, ale i s koncem roku. I my jsme vyjeli na školní výlet. Jeli jsme s profesrkou Kubíčkovou a Kadlecovou, jeli jsme dlouho, jeli jsme daleko. Až do Vidžína (hnědáky jsme neplácali)! Největší radost měla stoprocentně Terez, která ve Vidžíně bydlí a tudíž mohla být neustále pod dozorem svých rodičů. Naštěstí se tak nestalo. Bydleli jsme ve velkých chatách rozdělených do čtyř místností po třech. Výhodou těchto chatek bylo, že stěny jako by neexistovaly, takže šel vyslechnout i ten nejintimnější rozhovor. Nevýhodou bylo, že zrovna vy jste mohli být odposloucháváni, aniž byste o tom měli ponětí. I tak jsme výlet přežili. Stál opravdu za to.

Celou dobu pršelo a my jsme se jako blázni první den vydali na výlet do vesnice úterý, abychom se tam vyfotili u kamenného sloupu, prohlédli si jeden hrázděný dům, za minutu celou ves obešli a mohli jít v dešti po asfaltce zpátky (boty a nohy už k nepoužití).

Večer jsme museli podstoupit zábavnou společenskou akci. Opíkání buřtů a maškarní. Bára kalistů se nám představila jako nadčasová Máňa z JZD Bezdružice, Bára Lindů jako Marfuša, Katka Kropáčů jako motýl, Soň a se Zuzkou Hrabáčků jako siamská dvojčata, Vozejk se jednoduše oblékl do věcí Anety Škorvánků, Petr Zoka byl za pračlověka, Michal, Mates a Harda za tři mušketýry, … No a potom jsme se uložili ke spánku (tedy alespoň si to dozorci mysleli). Je pochopitelné, že jsme byli zvyklý na svůj noční režim. A cizí prostředí nám jej tak vykolejilo, že někdo šel spát ve dvě ráno, někdo možná nešel vůbec. Bůh suď.

Druhý den nás kantorky vytáhly do ukrutně nudného arboreta (kam půlka třídy stejně kvůli alergii nemohla), kde jsme oškubali listy jinanu. Potom se soutěžně vařila bramboračka (některá moc slaná, jiná vylitá, další oslazená) a učitelky se neustálým ochutnáváním zadarmo najedly. Vyhrála polévka Adély Bártů, která dělala i jíšku. Večer se potom konali dvě soutěže. Ta první byla Zmiss 2000 o nejkrásnější nebo nejošklivější holku třídy, ta druhá byla a o nejkrásnějšího muže třídy. Celý večer potom zakončila diskotéka, na kterou nás pozvala kvarta. Stála fakt za to. Potom někteří odvážlivci šli ještě k ohni, jiní znaveni ulehli do peřin. Následující den jsme už chrupkali ve svých peřinách.

Konec roku se už nezadržitelně blížil. Ulili jsme se na exkurzi do Prahy (Pražský hrad, Karlův most, Staré město) a začali se poprvé od ledna snažit. Vytáhli jsme se na hezké množství vyznamenání a potom se rozlétli do všech koutů republiky i Evropy. Všemi očekávané prázdniny začaly a Kočkopes naposledy zazvonil.

A jak se v průběhu pěti let měnily přezdívky v rámci školy?

Snad nejvíc přezdívek měl Přemek (Dojídač, Joskar, Sokolík, Vozidlátko, Cikorík, Vozejk, Tyjelk, Telepat) a Standa (Paťák, Jáchym, dr. Číčus, Šonka). Nesmíme zapomenout na velkého Čonga a Karoo Jiřího. Díky přibytí hodin němčiny se změnily přezdívky Petra (Peťan, ZipaCip, „Negr“, Nigga, Zoker) a Marka (Zilvar, Zilvy a cilfy, cilf). V závěsu za nimi je Kuba Valta ( John Tahač Valenta a Radek, Kartič Fýstl, ), Mates (Karel, Vája), Jarda (Harda Jais, holka), Michal (Stocky, Spillet mit zwei l ) Kuba Zeman (prostě Spárky) a na konci řetězce jsem já (Fráťa je Flash-man!).

A holky? Tak hlavně Aneta Maroušků (Anetka, Třináctka, Cikorka), Terez (Hnědák, Modlitba), Pavla Králíků (Lepidlářka, Paola - z Itálie), Lucí (Čórkařka), Alča (Jackie Lee, Petite, Alush), Nabitá Cuci Stehlíků a nezapomenutelná Bára Kalistů alias Čikola.