historie

Tak a najednou přišel rok půlící naše studium. Bylo v něm hodně změn a hlavně podstatný výlet. A co se stalo v září?

Čtyřrozměrní debilové se zahleděli do romské rozkydlé zpěvačky Věry Bílé z Rokycan. Alush se pro změnu zamilovala do medvídka Pú (Winnie the Poooh!).

Paní Netrvalová se vzdala bojů o to něco nás naučit, a proto nám do třídy začátkem září vcupitala Hříšná nádoba. na záchod nás začala pouštět jen bez c(igaret)m(obilu)t(abáku? trávy?). A Probírala s námi dějepis tak důkladně, že když jsme měli v červnu rozdělovat Československo, psal se terpve rok 1968.

Pro utrpení nad notami nebo v druhém případě nad temperami jsme se rozdělili na výzradné hudebníky a výtvarníky. Zatímco hudebka s paní profesorkou Šípovou probírala Mozarta, duli na flétny hudbu z Marsu a psali noty, druhá polovina dostala na výtvarku Věru, respektive paní Minaříkovou, a naše hodiny byly převážně diskuzní. Vypadaly asi tak, že jsme se učili třeba na bižuli, Věra nás otravovala s tím, co máme dělat, ukazovala nám půl hodiny dílka ostatních a potom nám vynadala že je to nestíhací. Ale my za to fakt nemohli. My bychom opravdu rádi tvořili, ale nebyly nám dány podmínky!

V září se taky jelo na zájezd pro nejlepší (Michal, Jana, Paola, já) do Karlových Varů. Výtvarníci začali připrvavovat výstavu Čas adventu. V Křížové chodbě Věra skoro spala, jenom abychom to všechno stihli. Navíc skleněné klipy samy od sebe padaly.

A pak přišly Vánoce. Někteří leželi přežíraje se v gaučích a koukali na notoricky známé pohádky, jiní mrsklali svoje těla a) na sjezdovce, b) na Silvestrovských oslavách.

Za celý ten školní rok jsme několikrát byli v kině a vyhráli strašně soutěží. Bodovali jsme ve fyzice dějepise, češtině, matematice, ... V únoru s námi do postelí zase zalehla chřipka, a proto se ke všeobecnému nadšení zdravých prodloužili jarní prázdniny o týden prázdnin chřipkových.

Náš čtvtrý majáles se nesl ve znaku dopravních značek. Hned po proslovech však náměstí zelo prázdnotou. Baví nás vůbec Majáles?

Pár lidiček ze třídy se ve dnech 6. až 10. května vydalo do Paříže. Chlastali tam víno, jedli sýry a chodili po památkách. Eiffelovka je prý nechutně nahnědlá, Mona Lisa nechutně malá a Paříž nechutně velká. Bonsoir mademoiselle Paris. Byl tam taky Petr Muk? Chytili jste v Moulin Roudge tuberu?

Po dlouhodobém očekávání se konečně dostávám k části, která nejvíce zajímá nás (včetně naší třídní) a o kterou jste mě toooolikrát prosili. Tak teda, držte si klóbrce, jedem z kopce (respektive do kopce a z kopce a zase do kopce) a rovnou do šumavských hvozdů na náš přelomový výlet na Antýglu.

S nepředstavitelně těžkými krosnami, batohy, igelitkami jsme 5. června stáli před naší modrou boudou a čekali autobus. Nejtěžší batoh stoprocentně měl mocný Čongo (nepochybně plný kornoutků, pískaček, balónků, přáníček a basy Rychlých špuntů), který plánoval oslavu svých narozenin. Nakonec jsme se přece jen dočkali a nepředstavitelně tlustý řidič, který „má rád kántry“, nás naložil. Maminky nám naposledy zamávaly vlhkými bílými kapesníčky a my vyjeli vstříc poznávání dospělosti. Po asi dvou a půl hodinách jízdy a překonání 170 kilometrů jsme byli vyklopeni na prostranství před dvěmi boudami ztlučenými halabala nad Vydrou (ve které se někteří už ten večer koupali). Dráby (Kubíčková, paní Hardová a Šahel) bylo rozhodnuto, že se vydáme podél Vydry na Čeňkovu pilu. A tak jsem si sbalil nůž a na Johnovo otázku „Why?“ jsem odpověděl, že na toho odporného Šahela. Bohužel stál v ten okamžik za mnou.

Přes zákaz jsem ladně (i neladně) hupskali po obřích kamenech říčního koryta, Karel se nám i vykoupal („nechutně vojetý koleno vod toho zelenýho humusu na tom velkym budru“ a teď už zase kultivovaný projev, aby se i prof. Kutná něco dozvěděla), až jsme se dovlekli a doplavali k Čeňkově pile. Na velice, velice poučné přenášce a filmu o výrobě elektrického proudu v Sušické oblasti západočeské Šumavy většina načerpávala spánkem své síly (v noci je potřebovala), včetně paní profesorky Kubíčkové.

Koupání v soutoku Křemelné a Vydry (kdy voda byla odporně studená a pohled na Šahela v bombarďákách byl odporný celý sám o sobě) byl povznášející zážitek hlavně pro ty kr**y, které se nám smály ze břehu. Nutno dodat, že tam potom někteří skončili v oblečení i botách (např. mocný Čongo). Zuzka Dlhá v záchvatu hysterického smíchu zlila ten odporně suchý zbytek. A ti, kteří nezakusili zeleň českých vod a pocit Trepky velké mezi zuby, o hodně přišli. Náš pan řidič, který má rád kántry, respektoval Benátky v autobuse (ty se při jízdě nahoru a dolů pravidelně přelévaly z jedné strany na druhou) a všechny mokré od hlavy až k patě nás odvezl (i šnek by ten autobus předběhl) do plísně chatek, abychom se ubytovali.

A jak se bydlelo? V patře „hlavního stanu“ ve čtyřech pokojích (já, John, Spárky, Nigga; Bar úš I., Alush, Zuzi a 13; Karoo, Vozejk, Číčus, Cilf; Barúš II., Verúš, Tamar, Markét), v přízemí v pokojích po dvou a po třech (dozorci; Karel, Spillet, Harda; Soni, Zuzka Hr., Lucka) ve správní budově (Teréz, Paola, Zuzka Dlhá, Jana a jiné koňstvo) a v druhé rozkládající se budově (Andy, Bára, Verča Peteříků, Lucí a plakát Harryho Pottera). Tyto stavy však byly jen orientační a v průběhu pobytu se rychle měnily. A tak v jednu chvíli bylo veškeré dívčí osazenstvo u holek na recepci, aby se mohlo zadarmo osprchovat.

Večer potom pár jedinců šlo jako na popravu do jídelny, kde na nedovařené špagety dostalo cosi hnědého, zavánějícího a neidentifikovatelného. Chuť nám zlepšila až Cilfovo švestková limonáda (85%), po které už jsme necítili vůbec nic. Zatímco jsme vydatně oslavovali Karoooooovy narozeniny, Paola z Bárou (Čikolou už jen po dobu několika mála hodin) pařily na sountrack Matrixu. Nejspíš to rádio ale odebíralo tolik energie, že ji nestihla vyrobit ani Čeňkova pila, a proto nám byla Cilfova prodlužovačka (na níž záviselo naše hudební bytí) zabavena. V průběhu večera jako z čarodějova klobouku vytahovalo čtvero D-ů další limonády z neužívaných a zrezivělých kamen (kdyby chytly, tak by shořela celá chata) a oslavovalo se. Dokonce padla bariéra mezi dvěma světy. Čikola se stala Exčikolou a ve zcela střízlivém stavu J šimrala Paťáka kdesi na obličeji. Ten jen tupě civěl do prázdna a dementně se usmíval. Několikrát jsme byli nuceni ulehnout, aby potom oslava začala nanovo. Někteří se zalekli až výhružky milované třídní, která nám hrozila odjezdem domů. Nestalo se tak. Markét celou noc prochodila s Karlem kolem kempu (ta slivovice ji neudělala moc dobře), a aby odvalila hrozbu žaludečních potíží, počítala stany, popelnice a zákazy vjezdu. Kdyby měla spočítat nedopalky (čili vajgly), které všude ležely, tak by tam chodila ještě dnes. Nikomu nebylo nejlépe a sám Mareček Cilfík zůstal druhý den na chatě. Tím se vyvaroval 23 kilometrové túře.

Náš pan řidič měl pořád rád kántry, když nás druhý den ráno vezl do Prášil (1,5 obyvatel a i lišky jsou zde líné dávat dobrou noc), odkud jsme se pěšky vlekli k Prášilskému jezeru. Po mnoha a mnoha úmorných společenských fotografií a přednášce Šahela o vzniku morény jsem udělali čelem vzad a cestou dolů z vršku si téměř rozbili … ústa. Asi dvě hodiny nás otrokáři vlekli do kopce na Poledník (a my z nudy zahrabávali pracně vyčištěné odpady na horských stezkách), abychom se po dvaceti minutách na tomto nezáživném kopci (200 let nečištěné záchody, všude jen horská tráva, lišejníky a smrky) otočili a šli zpět pře (Tří?)jezerní slať na Antýgl.

„A jsou tady medvědi?“ ptali jsme se nevyspalého Šahela neustále. Jeho záporného odpovědi nás už ale začali nudit, a tak jsme se na něj vytasili s vysoce nebezpečným Tačudem horským, který žije zásadně v šumavských hvozdech a určitě Lukáše Šmahela napadne. Tato hrozba zabrala, protože po našem nejlepším výletě se nám už nikdy neozval. A my toho vážně moc litujeme. A celé noci z toho nespíme jako profesorka Vrátníková z našich hodin zeměpisu.

Pokousaní od komárů jsem prošli slať. Zatímco půlka čekala na autobus do chaty, druhá polovina se vydala vykoupat do slizkého plaveckého kanálu. Asi si to užila. Až večer jsme se dozvěděli, že údajně 13 kilometrová trať byla o deset kilásků delší (slovy tělocvikáře: „Aby se vám protáhli svalíky…“) a zcela jen proto, aby nás unavila. Za trest jsme všem zpestřili nejen noc, ale i následující den.

„Tady je to všechno zelený!“ a taky všechno mokrý, protože na Šumavě pochopitelně taky pršelo. Na večeři jsme měli kuře s bramborem a docela to šlo. Paní Hardová nám u třídní vydobyla, že si každý může koupit malý pivko (tohle ustálené slovní spojení prostě nejde říct spisovně). Tak jsme si všichni koupili nejedno velký. A když si Anetka s Teréz koupili dohromady jedno velký, tak je naše milá třídní seřvala. Anetka z toho potom měla celou noc depresi. Ale to předbíhám.

Když se úzký kruh jedinců dohodl, že se po jednotlivcích postupně vytratí do zalesněného srázu nad řekou, netušil, že za nimi přijde celá třída. Protože se naše milá třídní údajně společensky vysilovala, nebyl za námi vyslán dozor. A tak jsme se bavili zcela podle našich pravidel včetně Spárkyho grimas a prasečího jazyka. Anetka trpící depkou se věšela na každého, kdo byl po ruce. A tak měl depku pro změnu wykulený Peťan.

Za necelou hodinu Karel našel Černého s balením klaritinu a zbytkem magistru v ruce.

„Co´s to kravnul, Peťane?“ divila se Markét.

A co se ještě řešilo? To jestli je Vozejk teplej, i když se mu naše italská spolužačka vyznala z . . . . . ; to, co měl Michal s Teréz; to, že Jaroslav začal zlobit; to, že Soňa měla stejně žluté pyžámko, jako já tričko; to, že se Bára Kalistů Spárkymu omluvila za urážku potní žláza ..

Znovu jsme navštívili restauraci, hospodu a koloniál v jednom vedle naší chatky a pracovníkem Radimem jsme byli hoštěni grátis. Pivo zdarma. Moc dlouho nám to ale nevydrželo, protože všechny Alush s Verúúúš vyštípaly. Tak jsme museli zase oslavovat z vlastních zásob. A ke všemu pod dozorem rozjeté želvy Šahela, kterého pořád ne a ne zabít náš miláček Tačud. Zatímco ženská část pedagogického dozoru se unavila zcela dobrovolně, s tou druhou částí to bylo těžší. A tak se Paták ujal úkolu opít biologa. Bez dovolení mu tykal („Napij se, nebo mě nasereš, tohle je můj poslední vejlet..“ – v původním znění) a lil do něj hektolitry krabicového červeného vína. 13 pro změnu předčítala svůj pornografický román, kde byla celá stránka popsaná jedním milostným aktem. Myslím, že se jmenovala Krásná Jasmína.

A co kolovalo? Něco jo. Spárky celou dobu vykřikoval, že NáS VŠECHNY NAUČí CHLASTAT. A protože Peťan s Anetkou byli na ostří nože, pil na jejich usmíření, aby se měli rádi. A když se začali mít rádi a zamkli se na pokoji, Spárky jim tam dělal asistenci a skoro je oba ohodil svými žaludečními šťávami. Potom zvracel celou noc a den. (cilf:a ještě další tejden..)

Nakonec se většina třídy vydala do postelí, aby proti sobě neobrátili Ivančin hněv. Už jen pár výjimek hrálo karty, a potom se osm osob smíšeného pohlaví (Tamar, Cilf, Barúúš, já, Tamar, Zuzi, Anetka, Peťan a Paťák) složilo na čtyři postele.

Ráno se u většiny třídy projevilo bolením hlavy. Paní Hajsová jako správná zdravotnice podávala dva prášky. Jeden pro abstinenty a druhý pro oslavující mládež. Problém byl v tom, že když někdo, kdo pil, požádal o prášek pro abstinenty, mohl se pozvracet. Velký dilema s tím měla Lucí, která chtěla zalhat, ale nechtěla zvracet (večer tvrdila, že je absolutně střízlivá), a proto raději celý den protrpěla s hřeby v hlavě.

Spárky celé ráno seděl před chatou a „blil jako Alík“ hlavně po turkovi, který se do něj naše utrápená třídní snažila dostat. Chlastat nás naučil, jenom sebe ne. A kde jsme poslední den byli? Na Kvildě, (Tří?)jezerní slati (kde se odehrával Král Šumavy), v Kašperkách (muzeum Šumavy) a v Sušici (muzeum Sušice a hlavně sirkárny). Nikdo ale pořádně nevnímal, všichni dospávali probdělé noci a konzumovali zbytky, mj. vaječné limonády. Spárky zvracel co deset kilometrů. Do Stříbra nás autobus dovezl hlavně za asistence nového šoféra, respektive Johna, Řitiče autobuzu.

A jaký měl výlet dopad? Neměl by žádný, kdyby se naše povyražení udrželo v tajnosti. To se ale nestalo a třídní vše začala řešit s ředitelem. Od neznámého zdroje se dozvěděla, že na výletě nebyly jen cigarety a vyvodila z toho důsledky. Napomenutí, nebo důtky. Profesorka Mašková si nás odmítla vzít za třídu a odmítla i hodiny němčiny, protože prý „nebude učit feťáky“.

V hlavním podezření byla Lucka Vrbů, které na téma práskání přišel i odporný dopis od Peťana. Obvinění bylo ale falešné. Veškeré tyto problémy zapříčinili hrozbu třídní důtky, nebo zákaz výletu. Ředitel vybral druhou variantu a naší třídní se stala dr. Kutná, prý aby nás zkrotila. Doteď neznáme ale osobu, která prozradila naše malé tajemství. Nechápu, proč veškerou tíži odsouzení nechala na Lucce a proč se nepřiznala. Není to zločin, jenom chceme znát pravdu. A jestli to byl někdo, kdo teď čte tyhle řádky, tak ho prosím za celou třídu, aby se přiznal. Moc by nás to všechny zajímalo. A asi hlavně Lucku, která pykala za něco, za co nemohla. Odhalíš nám tajemství?