historie

prima || sekunda || tercie || qarta || qinta

Rok se s rokem sešel a tak, znovu, po vašem mohutném a neustálém přesvědčování, sedím za tou naší ratejnou a snažím se ze svých mozkových závitů vysát poslední zbytky historie naší třídy.

Tak předně se nám změnil couch. Místo Ivanky Červené Karkulky za katedrou na začátku září stanula jako hora naše upřímně milovaná třídní PhDr. Jana Kutná, která nám hned ze začátku roku oznámila, že letos nepojedeme (kvůli loňskému extempore) na výlet.

Nezměnila se nám však jen třídní. Paní Pieschová vzdala nerovný boj a na matematiku nás přenechala panu Žáčkovi, s nímž jsme proflákali nejenom konce hodin. V březnu nás (zcela znechucen) předal Holčíkovi. Na hodinách biologie jsme potrápili profesorku Vrátníkovou, která nás přemlouvala, abychom ve vlastním volnu chodili psát laborky. Utopie!!!! Pro nás nejpodstatnější přírůstek byla ale Lenka, která snadno a rychle zapadla do třídního kolektivu. O to rychleji, že nám byla nevysychajícím zdrojem taháků.

15. září jsme prodávali bílé pastelky, 6. listopadu měly holky přednášku o dospívání (trošku pozdě, nezdá se vám?) a dostaly šampóny. 18. listopadu jsme byli na velmi, ale velmi záživné exkurzi ve Státní vědecké knihovně (kde k velkému překvapení všech neměli knížky) a potom jsme se rozlétli po západočeské metropoli (směr hokej, bazén, bigburger, …).

Nejpodstatnější částí našeho podzimu ale byly bezkonkurenčně taneční. Začali jsme koncem září a skončili těsně před vánočními prázdninami. Děvčátka po náletech nejen na plzeňské butiky přišla v mnoha pestrých a barevných kombinacích (takže černá střídala bílou). Zato my jsme to měli těžší. V oblecích po otcích (buď o dvě čísla větší nebo o tři menší, ale nikdy zlatá střední cesta), jsme museli partnerky vytáčet na parketu. Nedivte se, že nám to ze začátku nešlo. Kdo by se soustředil na hudbu a kroky, když jsme byli téměř udušeni a) kravatami a b) extra lehkými parfémy - Duchy z Moskvy . Největší obliby u nás dosáhly latinskoamerické rytmy. Jive a cha-chu milovaly hlavně holky. A pak přišla (teda spíš přihopsala v rytmu polky) 1.prodloužená. Voda se rozlila po tanečním parketu našeho, skoro rozpadlého, kulturáku (kde se v zimě po parketu prohánějí myši) a my s ní. Takže tancovala bonaqua (Tamča) s rybářem (John), rusalka (Paola) s vodníkem (Harda), voda v čisté podobě (Dáda) s pirátem (já), růžový kruh (Vozejk) s rekreantkou (Baruš Kaněrů), atd. Následovaly další hodiny, druhá prodloužená a holky pořád o přestávkách pilovaly valčík a polku. A potom se přiblížil náš den D :. Po speciální utajené hodině, kdy jsme nacvičovali předtanc, přišla závěrečná.

Všichni už unavení a připití po osmé hodině večerní nastoupili do středu kulturního sálu (který praskal ve švech) a začali se ploužit po parketu na Smetanovu Vltavu. Mávání rukou ale vypadalo spíš jako Labutí jezero. Potom jsme se dál předváděli i padali, nosili partnerky na rukou, dostávali dárky. Až volná zábava nám dodala novou energii, a tak jsme pro a)tancovali b)pili c)kouřili zbytek večera. Jen ta kapela. Jmenovala se Ozvěny, já bych k názvu ale připojil slovo mládí, protože nám hráli a zpívali kmeti nad hrobem, jen přistavit rakev. A když ten jeden šedivý dědula začal troubit na saxofon, tak téměř zkolaboval. Možná, že si spletli plac, místo kulturáku měli hrát na hřbitově. Tam by zapadli.

A přišly Vánoce a Silvestr a opičky (ty se teda spíš přiválely, protože my jsme taky nebyli schopni jiného pohybu) a potom všem pololetní prověrky (které jsme bohužel už proflákat nemohli). Nikdy jsem nepochopil, o co se ti profesůrci v pololetí snaží (navíc např. paní Sůvová by známky uzavírala nejraději už v říjnu). A zase nám bylo pohroženo, že nepojedeme na výlet.

Ale vysvědčení uteklo a my jsme zase upadli do sladké nečinnosti (už po páté) a spali svůj jarní spánek. Když v tom přijel lyžařský kurz. Ten ale napsat nemůžu, tak donuťte někoho jiného.

lyžák napsala Tamča

Jak už se cilf předem zmínil, začal velmi úpěnlivě makat na historii lyžáku. Konkrétně tím způsobem, že do mě denodenně hustí prosebné věty, koulí očka, hází ksichtíky, jen a jen za účelem donutit mě něco sepsat. Což není jen tak jednoduché, teprve teď doceňuji Vráťovu obětavost, snaživost a literární zdatnost. (To byste měli udělat taktéž!) O to víc mě mrzí, že nemohl svůj úkol dotahnout do konce, do lyžáku. Ooh, jak nerada mu fušuji do řemesla, berte mě kupříkladu jako Vráťovo supla...

Nutno předeslat pár zajímavých informací o školní předpřípravě lyžařského kurzu:

Ještě jednou se hluboce klaníme Romanovi M., líbáme jeho ruce, za to že ve svém diktátorském režimu našel mezeru pro naše snowboardy. Úctivě si to vážíme a patrně i po celý život budeme, neboť následky jsou zřejmé (viz. dále).
Podruhé si Romanovi M. k nohám leháme, jelikož zajištěním snowboardového instruktora pana Patočky, dále známého pouze pod pseudonymem Votočka, způsobil nám ještě znatelnější rýhy v oblasti pod namrzlými čapkami. Seznámení se s tímto, nechť se prosím nezlobí za zvolené obrazné označení, "individuem", můžeme všem potenciálním vyznavačům úst smíchem roztažených od ucha k uchu jen a jen doporučit.
Na lékařský doprovod gynekologa p. Havránka jsme již ze sekundy zvyklí byli, proto jsme se navzájem ničím nepřekvapovali. Snad jenom o Hardě kdyby měl tušení...
Takže trochu popojedem. (Přes tři čtvrtě republiky do Deštné nad Orlicí.)

Je právě tolikátého, kolikátého je, a my vystupujeme z autobusu před polorozpadlým (jak jinak) hotýlkem, abychom před ním mohli ještě tak hodinku čekat. Konečně nás vpouštějí dovnitř, ukládáme svá horská náčinní do skříněk do lyžárny (v nichž někteří v průběhu pobytu najdou své útočiště, že Verůš... viz. fotky). Pokoje vezmeme samozřejmě prudkým útokem a ačkoliv si nejdřív někteří z nás zanadávají na nespravedlivé rozložení osob, záhy je stesk přejde. Objevujeme totiž do budoucna velmi důležitou skutečnost: většina pokojů je propojena dostatečně dlouhým balkónem. O návštěvy tedy nouze nebude. Jen těch několik jedinců ubytovaných o patro výš doplatilo na nepřílišnou dravost...

K prvnímu dni by se ještě slušelo věnovat pár řádků tamější kuchyni. Můj subjektivní názor na kuchyň jako místnost takovou raději rozepisovat nebudu, jeden pohled snědého (ne, opravdu ne opáleného, ale špinavého) muže s nemytým žlutým tričkem a ještě nemytějšími vlasy zpoza závěsu sice k výrazné nechuti bohatě stačil, nicméně vše bylo důkladně pojištěno vzřezřením i chutí "toho" na talíři. Opravdu jen stateční hrdinové se toho odvážili dotknout ba jen přes vidličku, proto jsme v tradičním duchu celé nedotknuté porce nabízeli rovnou Romanovi M. Jaké bylo naše zděšení, když se jich s klidem ujal... Mňam! Nejvýraznější prožitek v mém žaludku zanechaly dva pokrmy, nepočítám-li věčně nehorázným způsobem přesolené a překořeněné polévky. Byly to:
1) nerozmíchaná bramborová kaše z pytlíku, jejíž chuť spíše připomínala ten pytlík než brambory, o hrudkovité konzistenci nemluvě ( mimochodem, tohle už nejelo ani Romanovi M. a to je co říct!)
2) pokus o pizzu, u nějž skoro lituji, že jsem nepořídila fotografickou dokumentaci, protože takovéto tři centimetry oleje na pěticentimetrech mastné buchty už stěží za svůj život spatříme znova.

K dokreslení atmosféry jídelny dodávám, že jsem seděla u topení (polovinu jídel jsem díky přehřátí ani nezaregistrovala, chladit se zdejším čajem by bylo pošetilé, tekutina v jejich podání nemohla jinak než obsahovat alespoň pět kostek cukru na 1 ml; je vidět, že pan kuchař byl ve všech ohledech velice štědrý muž...) a zády k venkovním dveřím, které byly příležitostně používány jako manuální klimatizace. Velmi příjemné, doporučuji všem zájemcům o angínu.

Na první noc mi bohužel v hlavě nezůstala žádná konkrétní vzpomínka, proto můžeme předpokládat, že jsme se alespoň na hodinku dostali do postelí a z toho alespoň na deset minut je použili ke spánku. Časem samozřejmě energie ubývalo, spánek měl ovšem spíše tendenci odkládat se dál dál, často jen na hodinu po obědě, proto bylo zvykem, že čas od času někdo brutálně zaspal. Dva D si tak například prodloužili polední přestávku zhruba o půl hoďky našeho nervního přešlapování před lyžárnou, za což sklidili u pařící se skupiny prkýnkářů značný úspěch.

Bohužel nemohu objektivně vyobrazit lyžařské pokusy (a nepokusy) skupin vyznávajících dvě prkna namísto jednoho, nicméně všechno se dle mých odhadů odehrávalo asi tak: my snowboardisti (naprosto neprávem označováni za flákače) jsme si první lyžařský den jednou vyšlápli louku, sjeli dolů a tím pádem poznali, kdo dolů dojel v pozici "čumte, už to dávno umím", kdo volí úrověň "sakra, kdo sem dal tak blbě ten strom, snad to ustojím" a kdo sjel po prdeli či po ústech. To mělo za následek, že jsme se v příštích dnech odebrali na sjezdovku jako takovou a buďto se v klídku učili základy, anebo dostali relativní volnost. (Tzn. vyváženou taktiku nepředřít se: jednu jízdu sject, jednu jízdu prosedět a prokecat nahoře u vleku.) To vše se odehrávalo často k velké radosti lyžařů, především těcho trošku méně zkušených (diplomaticky řečeno) pod vedením Romana M., kteří na naše nic nedělání pravděpodobně koukali se slinou u úst. Romanovi M. naskočila pochopitelně taky slina, jenomže z ročílení, proto jsme se přesunuli za nejbližší zatáčku a postup mohli opakovat. Předpokládám, že to byl jeden z mnoha důvodů, proč byla miss kenvelo draftována do naší skupiny pod vedením Votočky. Ten se jí náležitě ujmul, aby mohla svištět s náma a pomáhat nám při koulování všech okolo. Včetně gynekologické služby postávající u vleku (opět viz. fotodokumentace). Bohužel ani miss kenvelo ( jejíž jmenovka na zadní části těla se mimochodem nejednou osvědčila jako terč v soutěži o nejpřesnější hod sněhovou koulí, ceny za vítězství vypisoval a dobrovolně podle nálady určoval věčně vedoucí Votočka) již nestihla takovou podívanou, jakou nám poskytli kluci při hře "patnáctkrát se otoč, běž nahoru a pij". Vítězem nejpovedenějšího úprku se stal jednoznačně karoo, bohužel se jeho orientace projevila jako nedostatečná, když běžel (nebo spíš padal) na opačnou světovou stranu. Hrdinou dalšího vtipného nápadu velitele skupiny se stal Peťan, když byl postupně, poctěn nabídkou na asistenci při zpomalené ukázce backflipa, převrácen ve vzduchu hlavou dolů a držen pouze za prkno po ne zrovna krátkou dobu. Pro nás ostatní to bylo více než pobavující, ba skoro k popukání vzhledem k tomu, že Pěťan otočený o 180 stupňů (z něhož celého včetně kapes padalo věcí jak pod vánoční stromeček) stále bezstarostně kypěl užitečnými radami, kterak trik bezproblémově zvládnout. Patrně jsme mu při hromadné manipulaci přišlápli vedení. Zajímavé byly rovněž pokusy o salto z vrchu, zachycené na nejedné fotografické ukázce, anebo karoovi (ten kluk má skrytý bavičský talent, všimli jste si :)) věčné pokusy elegantně zastavit, při nichž z 99 % úspěšně přistál na prdeli. Musíme mu ovšem přiznat i jistou čestnost a ochotu, když Votočkovi při teoretické přípravě řezaných oblouků ujelo prkno, neváhal a s nasazením vlastního života se po nebezpečném vzdalujícím se útvaru vrhnul celým svým tělem. Zatímco cilf zakládal kariéru profesionálního ridera (btw to bude tou energií sbalenou na cesty, každý z dvou D se vydal na lyžák s kartonem tatranek) ( no ale už jsem vám asi říkala, že ty pokoje byli s balkonem a že se přes něj dalo kamkoliv kdykoliv vlézt, že jo Báro...), alush si roztrhla gatě, sníh se ke konci týdne pomalu ale jistě měnil ve své tekuté skupenství a celá sexta začala jezdit nahoře bez. (Bez bund mám namysli.)

Ale i na chalupě se dalo zažít nevídaných věcí... Nemohu vynechat slavnou hlášku Romana M. promlouvajícího ke klukům v pokoji u Peťana a spol., po vyrušení náhlým zaklepáním ozval se jeho charakteristicky intonovaný výkřik: "Tady nikdo není!". Nechť jsem opravena, bylo-li to jinak, děkuji.

Zábavný byl také pokus Báry Kal. o trochu klidu s walkmanem na balkóně, který jsme jí nechtěli jen tak dopřát. Opírala se zády o skleněné dveře, na které jsme bez přestání klepali, volali na ní, nedali jí pokoj. Jak se dalo čekat, nemohla to nervově dlouho vydržet a když jsme k zaklepání na dveře přemluvili kolem náhodou jdoucího Votočku, vytasila se na něj s impulsivně vztyčeným prostředníčkem. Není nutné dodávat, že mu tím nechtěně vyhlásila válku.

Když už jakýmsi nedopatřením došlo k prudkému zúžení zásoby obveselovacích nápojů, nebyl problém nechat si na balkon hodit další lahevní posilu. Ano slyšíte dobře, hodit, je nespornou výhodou býti ubytován naproti bistru s chápavou a ochotnou obsluhou. Čeští hodci navíc přece patří k nejlepším.

Jak už to tak bývá, největší nocí byla noc poslední. Nejprve jsme hráli perverzní a úchylácké hry po vzoru Romana M., pak přišla na řadu hra na pravdu aneb "napiš, co si o mě myslíš". Z dřívějška poučeni o úskalích této hry, drželi jsme se při zemi s vyjadřováním negativností, a proto jsme mohli bez zbytečných psychických i fyzických újm přejít ke hrám na schovku, Kuře pípni!, Sexuální poloha, Na kom právě sedím, anebo jsme byli pobízeni k využití svých dětských zkušeností s oblíkáním barbín, v něž se na pár chvil proměnilo několik spolužáků. Fotky opět bodují. Po těchto vyčerpávajících aktivitách byli jsme diktátorem zahnáni z výběhu tzv. na kutě. V dnešním moderním pojetí vykládejme si toto pojmenování jako volná zábava za vydávání hlasitých zvuků a pobíhání po chodbách.

Někteří jezdili na postelích nasucho na prkně, v jiném pokoji se tequilovalo. Někteří tak vášnivě debatovali tváří v tvář o nesmrtelnosti brouka, že jim nevadila ani mezi ně vsunutá deka, v hovoru (či spíše v monologu, viď Jackie) pokračovali i přes masu lidí mezi nimi neustále a dokola procházející. Jiným byla na hlavu puštěna studená sprcha s logickým vysvětlením "přece abys neusla", díky cilfe. Určité dvojice preferovali klid a pohodlí samoty jednoho pokoje, vetšina se ale přeci jen sešla v pokoji uprostřed. Možná to byla dokonce touha po společnosti, která k nám do pokoje zavedla dokonce i Romana M., ačkoliv jeho opět mužně a burácně pronesená dvě slova "A padejte!" ( ten chlap fakt hlásí, bacha na něj) svědčila o jiném než společenském rozpoložení. Pravdou je, že jsme si ho asi zavolali sami, když jsme šli nad ránem nepříliš potichu oděni do bund, čepic, lyžáků a jiného harampádí vzbudit Votočku, či spíše ho přesvědčovat, že už je čas vstávat a jít na svah. Nepodařilo se. Nic nás ale nepřesvědčilo, že bychom měli pojem "na kutě" začít chápat jinak a ponocování se protáhlo až do snídaně, či spíše až do autobusu, kde většina z nás teprve zamhouřila očka.

Uuuuuufff, spát a spát a jenom spát. Ty lyžáky jsou tak neuvěřitelně vyčerpávající věc, snad proto se jezdí jenom na dva, ale uznejte, že je to škoda...

A zatímco si většina z vás užívala na lyžáku, my tvrdě pracovali a dřeli na dni Evropy. Vypisovali, hledali a téměř jsme to ani za ten týden, co jste byli pryč, nestihli. A kdo se mučil ve škole, když jste jezdili na sjezdovce? Vozejk, Lucka Vrbů, Flashman, Karolína a Katka. Na taneční pro pokročilé jsme se přihlásili téměř v původní podobě. A zase jive, rumba, merenda, samba, atd.

Potom přišly Velikonoce a Majáles.

30. dubna se konal "Den Evropy", kde jsme prezentovali Itálii a Belgii. Tak jsme připravili pizzu, čokoládu, pralinky nebo parmazán. Karoo si dokonce zahrál Caesara.

Stal se zázrak, skály mají chuť kvést, stal se zázrak, jedeme na výlet! Nechápeme, čím jsme si to zasloužili, ale jedeme na výlet! V pátek 14. 5. jsme nasedli na vlak směr Plzeň a následně České Budějovice, abychom kolem poledne dorazili na Hlubokou (milionářská sídla). S batohy a taškami (plné limonád a žvýkačkových cigaret) jsme se vlekli z kopce a do kopce (jen Tamča měla tašku na kolečkách) do penziónu Barborka a podruhé do kopce k chatkám po pěti, tzn. jeden pokoj po třech a druhý (jinak holobyt) po dvou. Kromě toho byla na pokoji plesnivá lednička a předpotopní vařič. Doprovod jim dělal pojízdný předpotopní radiátor.

Tak jsme se začali ubytovávat. Celá třída na kopci v chatkách, profesorky Kutná a Šípová v hotýlku pod kopcem. Obsadily jsme 6 chatek po pěti: Harda, Peťan, Karel, Spillet; Paola, Katka, Jana, Zuzka D; Soňa, Zuzi, Alush, Barča L, Lucííí; John, Spárky, Flashman, Karoo, cilf; Markét, Dáda, Tamča, Lucka V, Karolína; Anetka, Teréz, obě Báry a Verúš. Chyběla Zuzka Hrabáčků, Andy, Veronika Peteříků a Vozejk.

Potom jsme byli násilím vytaženi kamsi za Hlubokou na Bábu, nějaké chráněné území, a tak jsme neustále lezli do kopce, až jsme našli háj konvalinek. Verůš si je (přestože byly chráněný a mohla dostat pokutu) natrhala a dala do vlasů. Celý obličej jí potom pod vlivem kyselin ze stonku nabobtnal.

Nakonec jsme Bábu, skalnatý ostroh vysoko nad korytem líně tekoucí Vltavy, našli. Polovina se nás odtud vrátila stejnou cestou, druhá polovina sešla, respektive spíš sjela po strmém kopci celém pokrytém spadaným listím až k břehu Vltavy (takový tobogán nasucho včetně padajících kamenů). Odtud jsme si to dali zpátky do našich milovaných chatiček. A ještě jeden, poslední a podstatný postřeh snad z tohoto dne, snad ze soboty. Když jsme si byli nakoupit v samoobsluze nezbytně potřebné potraviny k přežití, prožila skupinka (tušim Peťan, Harda a nějaký holky) nezapomenutelný zážitek. Neznámá holka vyšla z krámu a asi uprostřed cesty se prostě přede všemi vys**la. A tak měli celou dobu (noci a dni) co probírat.

Někdy před nebo po výtečné večeři (porce jako pro vrabce a ještě ta chuť - teda spíš nechuť) jsme se i společensky vyžili. Postavili jsme se do kruhu a štěbetali: "Ramsese, ramsese, ararakjů, ararakjů, tuli, tuli, tuli, ramsese." Přitom jsme se nakrůcali doleva a doprava a stále zrychlovali tempo. Pak jsme se naučili uzly, sbírali kytky, atd. Večerku jsme měli oficiálně ve 22.00, potom ještě vězeňští dozorci obešli chatky, zda jsou všichni na pokoji a potom, po večerníčku jsme zalezli do postelí se svými plyšovými medvídky, tučňáky, a jinou havětí (spolužačkami?).

Druhý den výletu byl ve znamení Českých Budějovic. Dovlekli jsme se na nádraží a odtud dojeli na Hlavák jihočeské metropole (fascinujícím budovatelským mozaikám v centrální hale chyběla už jen rakev s Leninem). Náš směr bazén! Centrum města jsme prolétli a zamířili do městského bazénu. Zde jsme si zajezdili skupinově na tobogánu (dokud jsme nebyli násilím vyhoštěni) a potom zaskákali do vody pár bomb, šipek a salt (R-A-M-S-E-S-E!!!!). Další směr, historické centrum Budějic a úkoly o např. politickém složení předsednictví města, rozloze náměstí, atd. Nakonec jsem nasedli na vlak a zamířili na pseudogotický bílý zámek Hluboká kde někdo spal při prohlídce za 60,-; někdo spal na trávníku před zámkem za 0,- někdo seděl s nohama plnýma puchýřů (že, Lucí :), někdo třicetkrát obešel zámek (Teréz, Anetko :) a někdo se vypařil údajně "ťůťat" (cilfe, Zuzi) :).

Po další úchvatné večeři jsme se odebrali do svých chatiček, Někteří si zahráli zabluju tě a ostatní šli spát. Usnuli jsme ještě dříve než včera. Před usnutím jsme si dali kapku energetického nápoje (a ruští státníci vehementně ronili slzy do našich žaludků). Hlavně John byl zcela unavený, padal mezi dveřmi i na trávník a oči měl celé zarudlé alergií (nebo že by čerstvý vzduch?) a ani čaj jej neprobral. Někteří si ještě povídali u Peťana v rakvi (o incidentu s neznámou dívkou a o tom, jak nedokázala udržet stolici), ale potom, někdy kolem 5.00, tedy opravuji se 17.00, spali skoro všichni :.

Druhého dne ráno, všichni znechuceni snídaní, jsme se nadopovali prášky (přemíra spánku se nedoporučuje, a proto nás bolela ta hlava) a znovu se vydali na vlak. Prášek nás ale uspal natolik, že cestu do Českého Krumlova si pamatuje jen málokdo.

Provlekli jsme se historickým centrem města, navštívili zámek i zámecké zahrady a dostali rozchod. Někdo vylezl na věž zámku, někdo honil v parku veverku, někdo zapadl do první restaurace, někdo se dovlekl dokonce až na náměstí! Krumlov ale stál doopravdy, ale vážně za to a je dobře, že jsme si ho nenechali ujít. Naposled jsme se vrátili do našich útulných holobytů. Večer se zpívalo, opékalo, dívali jsme se na superstar (kde Standa Dolínek, mistr roztančených kolínek vypadl, Julíán křepčil v čevený halence a Šárka hledala Olivera Twista) a loučili jsme se s Hlubkou.

V pondělí ráno (když si odmyslím to, že jsem hrozně zaspal, předčila odpornost snídaně všechny naše očekávání. Pěšky jsme se vydali do zoologické zahrady Ohrada, kde někteří (totálně unaveni) klesli na lavičky a drzé kačeny jim téměř oždibovali nohy. Potom jsme se (už naposled) dovlekli na nádraží- Sem za námi přijela Karolína (chudák kvůli zánětu šlach na nohou nemohla absolvovat nezapomenutelné výpravy) i zavazadlům a my se zpožděním nasedli na vlak, který nás bez přestupů dovezl až do Plzně. Tady kvůli nám zastavili i rychlík. A tak jsme po čtyřech dnech byli zase v našem milovaném Stříbře.

S koncem roku přišel již tradiční hon za známkami a my si v tomto hektickém období jen ztěží uvědomovali, že už na gymplu hrajeme druhý poločas, který se nám bude čím dál tím víc zkracovat (a já to teď, v polovině sexty, hrozně moc pociťuju).

Nakonec už se známky uzavřely, vysvědčení se vytisklo, naše třída již po několikáté úspěšně vyhrála Sportovní den (ještě štěstí, že jsem tam nebyl, jinak by bylo všechno naopak :), odevzdaly se učebnice a my se rozběhli vstříc prázdninovým láskám a zážitkům.

Popelka si vzala Sněhurku a Šípkovou Růženkou žili šťastně až do smrti. Zazvonil zvonec a pohádce je konec …

prima || sekunda || tercie || qarta || qinta

^ nahoru ^

vzhled:
původní - modrý - oranž - zelený

CO NÁS ČEKÁ

nic

login:
heslo: