historie

Už podruhé jsme se sešli v jedné třídě, Harda s Matesem přišli ke všeobecnému zděšení ve společenském úboru, do třídy nám přibyl nový jedinec, který měl zanedlouho rozšířit 3D o 4 rozměr - Marek Cilf Polcar. Na přelomu pololetí nás potom opustila Adéla Bártů, která se odstěhovala do Plzně. Teď ale k září.

Co se na podzim stalo: Už v primě se část členů OV (Orání veverky) nadchla pro florbal. Závislost na tomto sportu se nyní prohloubila ještě více, takže většina jich začala navštěvovat v odpoledních hodinách tělocvičnu, aby zde do zblbnutí mučili svá těla s plastovou florbalkou v ruce. Už jsme nebyli ti nejmenší na škole, což si nejvíce uvědomil košíkář Jaroušek, která začal bezmezně obdivovat a neustále obletovat dívky z primy. Nutno dodat, že tím už navždy ztratil Janiny sympatieJ. Na matematiku nás začala učit profesorka Jitka Soukupová a přihlásila nás do soutěže Západočeské energetiky. Byli jsme šestí. Společně s Luckou Vrbů, Alčou Peců a Pavlou Králíků jsme jeli na zájezd pro nejlepší do Liberce.

Také nám přibyl nový předmět, na který jsme se jistě všichni těšili od začátku prázdnin. Dvakrát v týdnu jsme byli nuceni vydrápat se do nebeských výšin třetího patra na hodiny chemie. Pan profesor Klečka si opravdu uměl zjednat autoritu J. Jakmile jsme zaslechli slova „Noták přátelé, tiše, tiše nebo vás vykydám“, tuhla nám krev v žilách J. Představa, že bychom mohli být vykázání do rohu a přišli bychom o psaní poznámek a obohacující výklad, nám v noci nedala spát J. A proto se chemie brzy stala předmětem, v níž jsme nejčastěji získávali plný počet bodů - tedy 5.

Kdybych měl vypsat, kolika soutěží jsme se z účastnili a kolik jsme jich vyhráli, popsal bych kvantum stránek a stejně bych se nedohrabal konce. Zkrátka, vyzkoušeli jsme vše, co šlo. Recitaci, čtení, jazyky, matematiku, dějepis, zeměpis, …

S blížící se blátivou zimou také nastal čas více používat své mozkové ústředny a přemýšlet o dárcích pro naše bližní. Tyto starosti nám ale zakryla zrzavě.zlatavá zář vlasů milovaného tělocvikáře, který na nás začal dotírat s požadavky pro lyžařský kurz. První zděšení nastalo v okamžiku, kdy jsme se dozvěděli, že jsou pro nás zakázané návštěvy na dívčích pokojích a naopak. Potom jsme museli dát nehoráznou sumu peněz za ubytování a dopravu. Potom přišly Vánoce a mnoho našich rodičů nám výbavu na lyžák věnovala jako vánoční dárek. A tak někdo pod stromečkem místo pleťového mléka našel vosk na běžky nebo místo nových džín modrou kombinézu a rukavice. Potom už matinky začaly skupovat ve velkém teplé oblečení, nové a nové páry teplých ponožek, jídlo a pití, jenom aby našemu Vašíčkovi něco nechybělo.

14. ledna 2001 jsme s G5, batohy, krosnami, běžkami, sjezdovkami, jídlem, polštářkem, sněhulemi, penězmi, šusťákovkami, čepicemi, rukavicemi, kartami, hůlkami vyjeli ve dvou autobusech do Krušných hor. Pedagogický dozor byl prof. Mužík, Klečka, Svobodová, Pítrová a doktor Havránek. Několik lidiček od nás ze třídy nejelo, protože jim mocnou ránu pod pás zasadila chřipka. Po dvou hodinách cesty jsme projeli Jáchymovem a zamířili do zimního střediska, které není zaneseno snad ani na mapě. Osada Mariánská má asi 5 a půl obyvatel a z toho dva z nich byli nepříjemní manželé a majitelé našeho penzionu Dukla. Ten byl celý, ale úplně celý ze dřeva, takže se při sebemenším pohybu otřásal v základech. Dones si pamatuji odpornou rajskou omáčku, kterou nám jeden den podávali.

Den co den volil profesor Mužík svým ostřížím zrakem čtveřici odsouzenců k otrocké práci. Kromě srovnávání lyží v lyžárně (minusové teploty) a utírání stolů v jídelně (omáčka typu sekundového lepidla) jsme museli Romimu prát spodní prádlo LLLL, mýt nohy a uklízet na pokoji. Taky nás co chvíli vyslal pro pivo. No to je pravé otroctví J.

Byla středa, den krize, když jsme se vydali do Jáchymova. Město je to vskutku krásné, taková ta dlouhatánská ulice plná domů s opadávající omítkou a rómských spoluobčanů. Po asi dvou hodinách jsme se vraceli. Každý si nakoupil to, co potřeboval a mnozí ze svých zisků žili (a pili) ještě několik nocí. Potom, omámení nápojem, po nocích chodili po chodbách a potkávali učitele. Viď, Verůůůš.

Ze Stříbra jsme si s sebou přivezli také jednoho přítele, který nás provázel po celou dobu kurzu. Pojmenován byl Mariánský syndrom a téměř se všemi potom bydlel, pil, jedl i spal v jedné posteli. A co jsme ještě prožili. Vydali jsme se na Boží Dar (nebo Klínovec?) a hráli různé hry. Nakonec jsme opustili milované majitele hotelu i rozpadající se pokoje a do Stříbra dorazili s oblevou přímou na vysvědčení.

Ještě čtrnáct dní byla absence ve třídě větší než účast na vyučování. A když jsme se konečně dali dohromady, tak tu byl 30. leden.

Školní rok se přehoupl do druhé půli a učitelé si bohužel uvědomili, že toneme v (rozkošné) nečinnosti a klidu. Proto na nás vyrukovali s dalším nánosem písemek a novým divadlem pro školku. A tak jsme stejně jako loni zkoušeli a zkoušeli a zkoušeli Tři oříšky pro Popelku. Jenom ty holoubky jsme si museli mi (i děti) přimyslet. A kdo hrál? Tak otec byl opět Harda, princ Vozejk, macecha Bára Kalistů, nezdárné a zhýralé dcery Katka s Tamčou, král s královnou Michal a Terez, královský rádce Matěj a Popelka. No přece Zuzka Stehlíků, která ale mluvila nepředstavitelně potichu.

Na Majáles jsme šli za vězně, učitelé za florbalový tým. úroveň ale klesala.

Připadali jsme si zcela klidní a umírnění, ale naše milá třídní měla jiný názor, a proto jsme jeli jen na dvoudenní výlet do Plasů. Tento výlet je pro mě osobně zcela nezapomenutelný, hlavně díky „krásnému“ výletu do Rabštejna. Vyjeli jsme brzy ráno z vlakového nádraží směr Plzeň, kde jsme hodinu a půl čekání na vlak využili k návštěvě Prioru. Potom jsme se vydali vlakem přes Horní Břízu do Plasů, kam jsme dorazili před polednem. S obrovskými taškami jsme se dovlekli do chatového střediska Vlaštovka. Bylo nám však řečeno, že spát budeme v Máji. Když jsme přišli do prostoru u chatek (už na dálku vypadaly nevábně), zařvala příšerná (několik podbradků, na dálku zapáchala potem a chemlonová paruka místo vlasů) majitelka: „Tady nebudete!!! Ani jeden z vás!!!“ a byli jsme tam všichni.

Chatky byly nepředstavitelné. V jedné z nich sídlilo mimo jiné i hejno vos, a všechny byly plesnivé a popsané od stropu až k podlaze, jako například: „Šel dědeček na kopeček uříznout si šnytlík, kudla se mu v kapse smekla uříznul si pytlík.“ V každé po dvou palandách, které ztěží držely pohromadě. To dokázal zatěžkávací test Michala a Matěje, kteří ze společně zřítili na Peťana ležícího pod nimi. Ten postupně odkrýval nánosy ztrouchnivělého dřeva a na jednom z prken bylo nasáno: „Žiješ?“ Takové krásné zážitky. Deky, kterými jsme se měli přikrývat, byly tak prožrané od molů, že měly víc děr než celistvé látky.

Obstáli jsme i návštěvu rozpadajícího se (ty Plasy se celý nějak rozpadají, nezdá se vám?) kláštera a vrátili jsme se na večeři. Podávala se všemi oblíbená čočka připomínající zbytky z roku 1960. Večer jsme mocnému Čongovi zabavili jeho rádijko a udělali malou diskotéku. Pak se šlo spát, někteří usnuli hned, jiní za chvíli, další ve dvě ráno, někdo dokonce nespal vůbec. A zase padaly postele.

O to odpornější bylo ráno. Naplánován byl výlet vlakem do Žihle, odkud bychom pěšky šli pěšky do Rabštejna lesní cestou. Pochopitelně jsme se v neznámém terénu vydali zkratkou, takže jsme na okamžik zabloudili. Do Rabštejna jsme dorazili. Jisté ale už v ten okamžik bylo, že se nestihneme vrátit včas zpátky na vlak do Plzně. V jediném konzumu v tomto nejmenším městě střední Evropy (kde ani lišky nedávaly dobrou noc), jsme si chtěli koupit pití, ale chyba lávky. Přesně v poledne konzum zavřel přesto, že měl ještě spoustu zákazníků. A tak jsme ani žízeň neuhasili. Brodili jsme Střelu, došli do Zlámané Lhoty, drápali se do obrovského kopce a přešli dvacet dlouhých luk, než jsme dorazili do díry jménem Mladotice. Tam většina z nás po 20 kilometrech chůze odpadla.

Vlak nás odvezl do Plas (do tábora jsme šli věčnost) a potom jsme se s batohy (jindy otázka patnácti minut nyní zabrala čtvrt hodiny) vlekli do nádraží (nechápu, proč ho stavěli na kopci). Do Stříbra jsme dojeli v devět večer.

Vyjeli jsme si na Vyšehrad a potom skončil náš druhý rok na gymplu. Bude jich ale ještě šest.