Michal Špeta

Když jsem přemýšlel o svém narození, uvědomil jsem si, že sám porod je důkaz Newtonova zákona setrvačnosti, tedy že těleso (to jako já před narozením) zůstává v klidu, pokud není donuceno tento stav změnit.

Genialitu pana Newtona jsem si zcela připustil až ve chvíli, kdy mi v 1. třídě spolužačka dala facku za to, že jsem ji pleskl po zadku. 3. zákon, zákon akce a reakce, doopravdy funguje!

Nechápal jsem, proč maminka tatínkovi vyčítá, že nikdy nic neudělá, ale přitom pracoval každou chvíli. Stejně jako těleso, které koná práci působíme-li na něj silou a ono se pohybuje, tak i tatínek se posunul k ledničce, potom co jej má rodička zvedla z gauče.

Na rozdíl ode mne mí kamarádi nikdy nedokázali pochopit definici tlaku, jakožto veličiny, která charakterizuje stav kapaliny v klidu. V jejich případě totiž jakákoliv kapalina (obzvláště ta s rysy alkoholu) neměla šanci poznat klid.

Když jsem na maturitním plese tancoval s paní Soutnerovou, přemýšlel jsem o podobných vlastnostech vzduchu a vody. Vždyť přeci hůl do vody vnořená vypadá jako zlomená! Že by to platilo i u některých učitelů?

Když jsem se po škole rozhodoval co dál dělat, vědařina pro mě byla jasná volba. Jasně, každý den neobjevíte teorii relativity, ale když děláte vědu pořádně, lidi to ocení. Svět vědy! Voní hezky.

Není nic krásnějšího, než chvástání se jarním odpolednem. Slunce pálí na probouzející se krajinu, z autobusových zastávek a remízků vznáší se jemné obláčky kouře a první rostlinky prodírají se hromádkami nedopalků. Ptáci, psi, kočky i klokani šílí hnáni svými primárními pudy, takže leckterý roh či dětské hřiště připomíná spíše připouštěcí stanici. No jo, láska si nedá poroučet, zvláště pak na jaře.

Rozhlédne-li se člověk kolem sebe, nevidí žádné auty přeplněné ulice, nikdo neprchá na pokraji infarktu do práce. Zdá se, že jaro působí jako pomyslný retardér svazující shon a spěch do malého ranečku. Snad jen prostorově výraznější paní odvedle bez přestání cedí mezi zuby nadávky a sprostá slova, se kterými by si nezadal ani slovník leckterého, životem protřelého, teenagera. Pro ni zdá se být kalendář zbytečný, neboť nadává stejně ať je jaro nebo čtvrtek. Od rozbřesku do soumraku pere prádlo, které záhy pověsí na šňůry a celou kulisu dotváří záplava mýdlových bublin valících se z necek na ušlapanou hlínu dvora.

Přesuneme-li svůj pohled o něco dále, spatříme velkodrůbežárnu, jejíž obrys se rýsuje na vzdáleném obzoru. Člověka hned napadne, jak těžký asi je život velkostatkáře, jenž se od časného rána dře v potu tváře za branou s nápisem pro zahraniční turisty: „Achtung! Die Vogelgrippe!“ Jak těžké asi je chovat infekcemi ohroženou drůbež? A večer, když konečně usedne do svého oblíbeného křesla, začne usedavě vzlykat nad zprávami, které se na něj valí z televizního přijímače. Celé jeho trápení pak uzavírá manželka, jejíž vlasy propletené natáčkami musí snášet den co den a jejíž neustále ševelící pusa přivádí tohoto nebohého podnikatele až na pokraj šílenství.

Zkrátka budeme-li kroužit za krásného jarního odpoledne po ulicích našeho neméně krásného městečka, naskytne se nám obraz vskutku neopakovatelný a slabší povahy by dozajista i slzu uronily.